Hl.strana - Maturitní otázky - Referáty (Moje referáty) - Plesy (Tipy,Firmy) - Vysoké školy - Kurzy - !SHOP!

Národní divadlo

Info - Tisknout - Poslat(@) - Stáhnout - Uložit->Moje referáty - Přidat referát

Kdo bude vítěz letos?  NOMINUJTE - stránky v kategoriích:
 Nejlepší: Tablo - Školní časopis na webu - Školní webové stránky - Třídní stránky - Profesorské stránky

Národní divadlo v Praze patří vedle České filharmonie a Národní galerie k nejvýznamnějším českým kulturním institucím s bohatou uměleckou tradicí, kterou vytvářely a udržovaly přední osobnosti české společnosti. Tato tradice pomohla uchovat a rozvíjet to nejdůležitější – český jazyk a české hudební a dramatické cítění a myšlení.
Myšlenka na samostatné české divadlo v Praze žila od konce 18. století. Konkrétní podoby nabyla roku 1845. Tehdy se z podnětu Josefa Kajetána Tyla a Františka Ladislava Riegra obrátilo 140 pražských měšťanů na stavovský výbor s žádostí, aby jim propůjčil divadelní privilegium a prodal jim místo ke stavění. Ti žádosti vyhověli, ale požadavek, aby byla jednotně přiznána každoroční státní dotace 5000 zlatých, byl odmítnut.
12. září 1850 byl ustaven Sbor pro zřízení Národního Divadla v Praze. Jako předseda byl zvolen František Palacký, který se v březnu 1851 obrátil k národu s výzvou ke sbírkám. Ve slavnostním manifestu ze dne 3. října 1850 „Slovo k upřímným přátelům národu Českého“ byla zároveň poprvé veřejně formulována idea Národního divadla, účel této instituce a budovy.
Velkým problémem bylo najít místo pro stavbu. Padaly návrhy, aby se divadlo postavilo na koňském trhu, na Staroměstském náměstí, či na dnešním náměstí Republiky. Tato místa byla však příliš drahá. Nakonec byl zakoupen pozemek bývalé solnice o rozloze necelých 28 arů, který sice předurčil nádhernou polohu divadla na vltavském břehu proti panoramatu Hradčan, zároveň však svou stísněností a lichoběžníkovým tvarem vytvořil těžké podmínky pro autory budovy.
Byla vyhlášena první veřejná architektonická soutěž na projekt Národního divadla. Dopadla neúspěšně. Návrhy sice obsahovaly zajímavá dílčí řešení, ale ani jedno nepřinášelo překvapující či výjimečný architektonický koncept.
V době Bachova absolutismu činnost Sboru časem ustala. Teprve po obnovení ústavního života v Rakousku, na počátku 60. let, se znovu vykročilo. Do čela Sboru byl zvolen František Ladislav Rieger.
Počátkem roku 1862 vymohl Rieger na zemském sněmu rozhodnutí, že ještě téhož roku bude vybudováno alespoň prozatímní divadlo. Návrh vyvolal bouřlivou reakci mladých umělců sdružených v tehdy založené Měšťanské Umělecké besedě, kteří v odkladu stavby velkého divadla spatřovali politický manévr. Divadlo bylo postaveno na části zakoupeného pozemku pro budoucí Národní divadlo. Tato novorenesanční budova byla postavena na jižní části divadelního pozemku podle projektu architekta Ignáce Ullmanna za 6 měsíců a byla otevřena 18. listopadu 1862. Budova prozatímního divadla se pak stala součástí stavby definitivního Národního divadla; její vnější plášť je dodnes patrný ve zvýšené části zadního traktu stavby a vnitřní prostorové dispozice byly zahlazeny až při poslední rekonstrukci původní velkorysé koncepce budovy.
28. února 1864 zmizelo slovo „prozatímní“ divadlo a stalo se z něho Královské zemské české divadlo v Praze. Toto rozhodnutí vyvolalo pobouření a mladí umělci vynutili svolání valné hromady a prosadili změnu vedení. F. L. Rieger odstoupil.
Mladočeský výbor sboru se rozhodl pořídit nový projekt divadelní budovy. Je vypsána soutěž, které se účastní architekti Ullmann, Zítek a Niklas. Návrhy byly vystaveny na Staroměstské radnici k veřejnému posouzení. Veřejné mínění udělilo prvenství architektu Josefu Zítkovi.
Omlazený Sbor vydává výzvu k dalším sbírkám. Ve prospěch Národního divadla byly pořádány akademie, koncerty, bazary, bály, ochotnická představení. Nadšení vyvrcholilo zjara roku 1868, kdy se začal svážet na staveniště materiál a všechno už se připravovalo k položení základního kamene.
To se uskutečnilo 16. května 1868 a patří k největším slavnostem v dějinách českého národa. Základní kameny byly dovezeny z 18 míst naší republiky (např.: Blaník, Buchlov, Hostýn, Lipník, Radhošť, Trocnov, Vyšehrad, Žižkov). Nad základními kameny Národního divadlo podepisuje výbor Sboru a významní představitelé českého národa zakládací listinu, jejíž kopie je poté uložena do kamene z Louňovic. Slavnostní řeč má Karel Sladkovský, který v závěru vyzývá hodnostáře a zástupce národa aby udeřili na základní kámen a požehnali jeho zdaru. Jako první udeřil do základního kamene František Palacký.
Zanedlouho po zahájení stavby začaly docházet peníze. Situaci ještě ztížila povodeň v roce 1872 a krach na Vídeňské burze. Stavba divadla však nebyla zastavena.
Od roku 1873 začaly probíhat soutěže na výzdobu budovy, jejichž scénář vypracovala zvláštní komise pod vedením Sladkovského. Témata byla jednak v duchu novorenesanční koncepce budovy klasická, jednak se inspirovala dobovým nadšením pro slovanskou mytologii a pro děje Rukopisů. Obě tyto koncepce vycházejí z mánesovské malby a spojené se soudobou romantickou krajinomalbou, daly ideový základ výtvarnému projevu, který dnes označujeme jako umění generace Národního divadla.
Počátkem sedmdesátých let se dosud jednotné české politické hnutí rozpadlo ve dvě samostatné strany. Staročeši se za Riegrova vedení zaměřili na kompromis s Vídní, loajalitu k monarchii a spolupráci se šlechtou. Mladočeši, vedeni Sladkovským, Barákem a bratry Grégry, kompromis odmítali a o národní cíle usilovali s podporou mladé inteligence a lidových vrstev.
Stranické boje znemožnily společný postup i v budování Národního divadla. V létě 1877 dosáhli staročeši ve Sboru opět většiny. Sladkovský rezignoval. Odstupující vedení Sboru splnilo část úkolu – vnější stavba divadla byla dokončena, ale naděje na brzké otevření se však stále oddalovaly. Stavba pak pokračovala pomalu pro neshody a krizi ve Sboru a nesoulad dalšího přílivu peněz se sbírek, bazarů, loterií a dalších akcí s potřebami krytí skutečných stavebních nákladů.
Náklady v roce 1877 už přesáhly milion zlatých, dvojnásobek proti původnímu rozpočtu, ale Sbor musel ještě zajistit prostředky na instalační práce, topení a větrání, osvětlení a hlavně na veškeré výtvarné práce a výzdobu českého divadla.
Sbor, vedený od července 1877 opět Františkem Ladislavem Riegrem, vyvinul poslední aktivitu, získával další peněžní dary a zdarma poskytovaný stavební materiál. V letech 1878 – 1881 se pak už pracovalo výhradně na výzdobě divadla, a to jak vnitřní, tak i vnější.
Český národ si přál, aby výzdobu Národního divadla provedli Češi. To znamenalo, že někteří kvalitní tvůrci byli pro svůj národnostní původ vyloučeni z okruhu těch, kteří by pro realizace výzdoby připadali v úvahu. Jiní zase žili v cizině, takže případná spolupráce s nimi se zdála (zprvu) komplikovaná. Proto se rozhodli svěřit nejnáročnější úkoly neznámým, ještě se učícím umělcům. Samozřejmě jim s tím pomáhali i někteří starší umělci jako např. Antonín Wagner a Julius Mařák. Sázka na neznámé umělce byla sice riskantní, ale překvapivě vyšla. Na výzdobě se podíleli např. V. Hynais, M. Aleš, Brožík a Myslbek.
Josef Zítek uzavřel divadelní prostor, hlediště a jeviště do jednoho celku, zastřešeného mohutnou kupolí. Do Národní třídy předsunul rizalit hlavního vstupu s vnějším schodištěm a masivním podstavcem vestibulu, nad kterým se lehce vypíná velkolepá pětiosá lodžie s korintskými sloupy, které nesou Kladí a vysoký zdobený vlys, zakončený nad bohatě profilovanou římsou balustrádou s deseti sochami Apolóna a Múz, vymodelované roku 1877 sochařem Bohuslavem Schnirchem. Nároží vytvořil Zítek ze dvou schodišťových pylonů, zakončených Schnirchovým sousoším trig řízených Viktorií. Původní oponu navrhl František Ženíšek, ta však během požáru shořela. Oponu, kterou můžeme vidět dnes, navrhl Vojtěch Hynais.
Pojetí vnější architektury odpovídal i vnitřní prostor hlediště, královského lóže, vstupního vestibulu, hlavního foyeru na 1. galerii. Zítkovi pro řešení interiéru, po dimenzování jeviště a hlediště, kde navíc zápasil s příliš velkým počtem požadovaných míst, mnoho prostoru nezbývalo. Omezil proto plochu vstupního vestibulu. Vzniklo slavnostní schodiště, spojující vestibul s přízemím, schodiště mezi prvním a druhým balkónem a věžové schodiště ze vstupního vestibulu na druhý balkón a první a druhou galerii.
Monumentalitě budovy byla obětována velikost chodeb, šaten a zejména prostor pro herce a divadelní techniku.
Přestože nebyl po 2 letech interiér divadlo hotov a nebyla dokončena ani malířská výzdoba, bylo divadlo v roce 1881 předčasně otevřeno k poctě sňatku následníka trůnu arcivévody Rudolfa a jeho belgické nevěsty princezny Stefanie při jejich návštěvě Prahy. Na počest byla uvedena Smetanova Libuše. Sám Bedřich Smetana však nebyl na toto představení pozván a musel se procpat do divadla bez vstupenky na vlastní pěst. V divadle se odehrálo ještě dalších 11 představeních, pak byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Definitivní otevření bylo stanoveno na 11. září 1881.
K tomuto definitivnímu otevření ale nedošlo, protože v pátek 12. srpna 1881 asi v šest hodin odpoledne Národní divadlo vyhořelo. Neštěstí bylo zaviněno nedbalostí dělníků, kteří dokončovali pomocné práce při postavení hromosvodu. Ačkoliv byl požár objeven včas, shoda nejneuvěřitelnějších náhod způsobila, že se jej nepodařilo uhasit.
Z Národního divadla zůstal zachován pouze vestibul, foyer, lodžie, z větší části místnost královská, kancelář ředitele a také obrazy, které byly přeneseny na Žofín. Zkáze podlehla asi třetina objektu.
Požár byl pochopen jako celonárodní katastrofa a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky. Ještě v noci z 12. na 13. srpna, kdy divadlo hořelo, se počalo sbírat na nové. V Měšťanské besedě se z podnětu vlastence Gustava Hodka v krátké době vybralo 6100 zlatých.
Druhý den po požáru se sešel Sbor a pověřil několik svých členů, aby vypracovali provolání k národu. To způsobilo, že za měsíc vynesly sbírky větší obnos než za předchozích 30 let. Stavební odbor Sboru získal sbírkami a dary během pouhých 47 dní milion zlatých a umožnil tak odstranit škody a dokončit stavbu budovy Národního divadla. Sbor znovu požádal Zítka, aby připravil v nejkratší době návrhy na znovuzřízení Národního divadlo.
Začalo nedorozumění mezi Sborem a Zítkem. Ten trval na snížení počtu míst v hledišti z 1955 na 1230 z bezpečnostních důvodu, stavební výbor prosazoval 1700 míst kvůli finančním zájmům. Roku 1882 profesor Josef Zítek rezignoval na místo architekta Národního divadla. Sbor jeho rezignaci přijal a požádal o dokončení rekonstrukce Josefa Schulze, Zítkova žáka a
spolupracovníka. Ten tuto nabídku přijal pod podmínkou, že neomezená moc stavebního odboru bude zúžena na funkci poradního orgánu. Schulz prosadil rozšíření budovy o nájemný dům dr. Poláka, který stál za budovou bývalého Prozatímního divadla, začlenil tuto budovu do stavby Národního divadla a zároveň poněkud pozměnil prostorové dispozice hlediště, aby zlepšil viditelnost. S velkým citem přitom respektoval styl Zítkovi budovy, a podařilo se mu tak spojit tři budovy různých autorů do absolutní stylové jednoty.
Na květen 1883 bylo ohlášeno otevření Národního divadla. Termín se však stále odkládal z důvodů buď peněžních nebo kvůli nedokončenému elektrickému osvětlení. Nakonec Sbor ustavil, že Národní divadlo bude slavnostně otevřeno v neděli 18. listopadu. V divadle probíhali do posledního okamžiku dokončovací práce. V obtížných podmínkách se konaly zkoušky zahajovacího představení. Tím byla Smetanova Libuše, která byla pro tuto příležitost zkomponována. Na tuto slavnost byl znovu pozván korunní manželský pár, který ale tuto nabídku pro nemoc odmítl. Tentokráte nebylo zapomenuto ani na Bedřicha Smetanu.
Dopoledne onoho slavného dne se shromáždili na jevišti umělci a zaměstnanci divadla. Předseda Sboru pro zřízení Národního divadla F. L. Rieger jim slavnostně odevzdal dokončenou budovu. V poledne bylo Národní divadlo odevzdáno veřejnosti slavnostní akademií.
Budova, technicky dokonale vybavená, sloužila bez velkých přestaveb skoro sto let. Až 1.dubna 1977 bylo Národní divadlo představením Jiráskovi Lucerny na více než šest let uzavřeno. Začala jeho rekonstrukce spojená s dostavbou okolí divadla. Byla ukončena k závaznému termínu, kterým bylo datum 100. výročí otevření. V tento den byla historická budova opět představením Smetanovi Libuše předána veřejnosti. V současnosti je tento historicky nesmírně důležitý a krásný objekt s připojenou moderní provozní budovou, v níž je umístěna hlavní pokladna, hlavní scénou tří uměleckých souborů Národního divadla: činohry, opery a baletu.

PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT